Pardubice podle vás


Závěrečný komentář ke GRAND Festivalu smíchu

04.Únor 2015 16:24

Závěrečný komentář ke GRAND Festivalu smíchu

Soutěžní část GRAND Festivalu smíchu skončila vyhlášením nejlepších výkonů a inscenací na Galavečeru smíchu. Rozhodla jsem se, že dnes budu vystupovat jako „já“ – jako jeden divák z mnoha a jako divák, který poctivě odseděl všech sedm soutěžních představení – a sepíšu hovorovější komentář, kterým letošní Festival ze své pozice uzavřu.  Ještě předtím, než se dostanu k vítězům kategorií, věnuji pár slov samotnému průběhu, výběru inscenací a diváckým preferencím.

Každoroční festivalovou záležitostí je znělka, která vzhledem ke své písňové podobě doslova opěvuje sponzory, bez kterých by Festival nemohl existovat. Tato znělka je pouštěná před každým soutěžním představením, dokážete si tedy představit, jak nadšeně ji posloucháte šestý soutěžní večer. Chodíte – li na každé představení, či aspoň na většinu, nemusíte se bát, že byste se ji nestihli mimoděk pohodlně naučit. Věřte, že kdyby mě někdo vzbudil ve tři ráno z hlubokého spánku a chtěl po mně sponzory GFS, vysypala bych je z rukávu dříve, než bych se stihla rozkoukat. Letos měla znělka podobu přetextovaného Mrazáku z nám známých Jeptišek, takže pak divák místo mrtvol bere na bigbít či hokej Ministra a vidí diváky samým štěstím svítit. Přiznávám, že první večer mě ale znělka pobavila.

Stejně jako znělka „Už jsou tu zas ty dny smíchu“ je každodenní složkou večera také hvězdný host, „patron“ představení. Bohužel oni patronové mají pramalou vazbu na Pardubice či představení či hostující divadlo, navíc při Festivalu smíchu jsou povinováni úkolem říci něco vtipného. Ne všichni patronové bohužel dokážou být vkusně struční a co hůř, většina z nich ani není vtipná. Potom zdlouhavý patronův výstup působí spíše jako z nouze ctnost, a tedy že se divadlo snaží mít nálepku „Měli jsme tu někoho slavného“. Tento patronát by byl dobrým zvykem, kdyby mezi osobností a představením panovala nějaká spojitost, která by patronův výstup zaštítila oprávněním.

Patroni a z uší lezoucí znělka je každoročním festivalovým nešvarem, proto se teď pojďme zaměřit na TENTO patnáctý ročník. Dramaturgyně Festivalu Jana Uherová letos totiž měla opravdu šťastnou ruku, co se týče výběru inscenací. Srovnáme – li to s ročníkem minulým, kdy byl skutečně podařený pouze Sluha dvou pánů Moravského divadla Olomouc (těsně v závěsu se Všemocným panem Krottem Městského divadla Brno, ale tady by se o dodržení žánru daly vést různé pře) a Komedie roku komedií ve skutečnosti vůbec nebyla, byl letošek diametrálně odlišný.

O žádném ze soutěžních představení nemůžeme říct, že by se vymykalo komediálnímu žánru a všechny tituly si dokázaly získat divácké sympatie. Začátek soutěžní části byl působivý a nadmíru podařený a inscenace Mnoho povyku pro nic nasadila laťku velmi vysoko - ve skutečnosti byla překonána až v sobotu hrou Můj romantický příběh. Nejslabším titulem Festivalu byli jednoznačně pardubičtí Lháři, u kterých je výběr tak trochu omylem (pomineme – li fakt, že samo představení není nic moc, Lháři soutěžili už loni v uvedení DJKT Plzeň), ale na druhou stranu se zachovala repertoárová pestrost. Setkali jsme se s různými zpracováními největších světových klasik i s tituly čistě moderními, z nichž jedna byla politická satira, jiná zase groteskní krimikomedie s happyendem.

Na jedné straně tu máme Lháře a – teď mi diváci prominou můj čistě subjektivní náhled na věc – Listopad. Tyto dva tituly samozřejmě jsou odlišné a patrně mnozí by mě prokleli za postavení je vedle sebe, ale u letošního ročníku Festivalu symbolizují zápornou část osy. Ke Lhářům se nebudu vyjadřovat, na to je tu dost ostrá říjnová recenze, Listopad byl po každé stránce zklamáním. Humor byl mělký a primitivní a obsahoval místa, kdy byl jediným humorným prostředkem vulgarismus (toto se ovšem setkalo s poměrně výrazným kladným ohlasem u ostatních diváků), a to hodnotu díla značně snižuje. Výkon Michala Dlouhého – ano, ten byl náročný a obdivuhodný, ale působil křečovitě a jako výrobní proces. Televizního Michala Dlouhého mám radši. Listopad však získal Cenu diváků, což jedině svědčí o mém subjektivním názoru. Ale politická fraška, která je bez pointy a bez inteligence, pro mě na jevišti ztrácí smysl.

Pak tu máme představení pomyslného „zlatého středu“. Tím jedním je Zkrocení zlé ženy Činoheráku Ústí, jakožto nápadité, ale poměrně nesourodé zpracování komedie Williama Shakespeara. Inscenace má plusové body za to, že byla zdržena jakýchkoli nemístných aktualizací, co se samotného textu týče, takže udržela klasického ducha. Druhým středovým představením, subjektivně o něco lepším než Zkrocení, bylo Prokletí nefritového škorpióna příbramského Divadla A. Dvořáka. Ačkoli herecké výkony nepatřily k těm nejzářnějším (nemyšleno špatně, Bob Klepl zaujal, ale během GFS padly výkony i lepší), celá inscenace byla příjemně nadsazená a prostě a jednoduše velmi sympatická tím woodyallenovským způsobem. Obě výše uvedená díla zaujala.

Pokud jsem označila střed za zlatý, zbývající trojice musí být nazvána jako „platinový triplet“, kdy všechny tři tituly byly výjimečné. Prvním, tedy vlastně posledním, byly Mrtvé duše Městského divadla Brno se zářícím Michalem Isteníkem v hlavní roli. Gogolova komedie byla pojatá originálně a přitom vkusně, divák se zasmál i zapřemýšlel. Je pravda, že kdyby Čičikova hrál někdo jiný, hra by ztratila polovinu svého kouzla. Na pomyslném žebříčku by na druhé příčce skončila jiná klasika, avšak velmi podobně pojatá, a to Mnoho povyku pro nic Divadla v Dlouhé. Inscenace byla jemná a sofistikovaná, přitom vtipná, parodická i ironizující. Dokonce to vypadalo, že titul nic nepřekoná, dokud nepřišel Můj romantický příběh Divadla Petra Bezruče, který si právem odnesl vítězství ve čtyřech vyhlašovaných kategoriích. Můj romantický příběh je zkrátka trefný, po režijní stránce v něm není nic navíc, vše má svůj účel a smysl. Osobně to řadím k největším činoherním zážitkům.

Kromě komplexně vydařených her nabídl GRAND Festival smíchu několik nadprůměrných hereckých výkonů. Vítězkou kategorie Nejlepší ženský herecký výkon Festivalu se stala Tereza Vilišová, která ztvárnila roli Amy v Mém romantickém příběhu. Držitelka Radoka i Thálie si cenu určitě zasloužila, protože na jevišti byla výrazná a její herectví do inscenace opravdu skvěle sedlo. Další úžasnou ženou byla Helena Dvořáková v roli Beatricie v Mnoho povyku pro nic, která podle mé osobní preference svým výkonem Vilišovou lehce převýšila, protože její herectví působilo tak nějak vyzráleji a nepatrně jistěji. Třetím takovým nadprůměrným výkonem byl již zmíněný Čičikov z Mrtvých duší v podání Michala Isteníka, který byl zkrátka charismatický, uvěřitelný a mnoho dalších přídavných jmen popisující úžasný herecký výkon. Bohužel cenu za svou roli nedostal, snad mu to vynahradí letošní nominace na Thálii právě za Mrtvé duše.

To bylo pár skromných slov od recenzenta, jak letošní ročník vidí a cítí. Teď už nezbývá nic jiného než zveřejnit vítěze všech kategorií. Kdo si z letošního GRAND Festivalu smíchu odnesl cenu?

Cena odborné poroty: Můj romantický příběh (Divadlo Petra Bezruče, režie Daniel Špinar)

Cena studentské poroty: Můj romantický příběh (Divadlo Petra Bezruče, režie Daniel Špinar)

Cena za nejlepší mužský herecký výkon: Michal Dlouhý (Listopad, Divadlo ABC, režie Petr Svojtka)

Cena za nejlepší ženský herecký výkon: Tereza Vilišová (Můj romantický příběh, Divadlo Petra Bezruče, režie Daniel Špinar)

Komedie diváků: Listopad (Divadlo ABC, režie Petr Svojtka)

Komedie roku: Můj romantický příběh (Divadlo Petra Bezruče, režie Daniel Špinar)

Cena Génia smíchu: David Drábek (režisér)

Jana Sekerová (externí odkaz) (nové okno), redaktorka portálu Pardubice podle vás
Fotografie: Můj romantický příběh - P. Hrubeš/Divadlo P. Bezruče, Ostrava


Změň Pardubice

Máte nápad, jak změnit Pardubice k lepšímu?
Potřebujete si vyjasnit otázky v řízení města?
Máte vzkaz pro zastupitele?

Napište nám!


© 2017, Pardubice podle vás – všechna práva vyhrazena

Nahoru ↑