Pardubice podle vás


Restituce chceme, ovšem jiným způsobem

23.leden 2014 19:52

Restituce chceme, ovšem jiným způsobem

Málokdo ví, že v pardubickém kostele Panny Marie Sedmibolestné, zvaném Kostelíček, nenajdete bohoslužby římských katolíků, ale katolíků řeckých.

Kdo jsou řečtí katolíci

Řečtí katolíci nejsou pravoslavní – jak se občas lidé chybně domnívají – jedná se o katolíky, kteří na rozdíl od pravoslavných uznávají autoritu papeže, nemají ovšem obřad (ritus) římský, nýbrž byzantský – východní, stejný jako mají právě pravoslavní křesťané. Původní rozšíření řeckokatolíků neboli uniatů je na západní Ukrajině, Polsku a na východním Slovensku, Maďarsku a Rumunsku a také, vlivem silné migrace, v  USA. Přinášíme vám rozhovor s administrátorem Řeckokatolické farnosti Pardubice, otcem Mgr. Karlem Soukalem, devětatřicetiletým vystudovaným teologem a mimo jiné pedagogem – vyučuje na jedné pražské základní škole náboženství a je také školním kaplanem na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze.

Od jakého roku působí v Pardubicích řeckokatolická farnost?

Vznik pardubické farnosti je svázán se vznikem českého apoštolského exarchátu (předstupeň eparchie), obdoby římskokatolické diecéze, v roce 1996.
Samotná Řeckokatolická farnost Pardubice byla založena 1. 4. 1998.

Od kdy je Kostelíček v rukou řeckokatolíků?

Kostelíček je farním chrámem pardubické řeckokatolické farnosti od začátku její existence, kdy jí ho římští katolíci poskytli k užívání.

Jak spolupracujete s ostatními církvemi?

S římskokatolickou církví máme velmi úzký, bratrský vztah – například vypomáháme v bohoslužebných záležitostech. Já sám jsem biritualista, čili sloužím oba rity – byzantský i latinský.

Kolik máte farníků? Odkud vaši farníci jsou?

Na každonedělní bohoslužbu pravidelně chodí okolo padesáti lidí, ale o velkých svátcích, například o Velikonocích, navštíví Kostelíček i dvě stě až tři sta lidí. Jedná se převážnou většinou o lidi z Ukrajiny a východního Slovenska, kterým je řeckokatolictví rodným náboženstvím, ale najdou se i lidé tamější – například římští katolíci, kteří hledají jakousi hloubku, symboliku, neměnnost a také starobylost v naší liturgii svatého Jana Zlatoústého.
O farníky se staráme společně s otcem Antonínem Sokolem, zakladatelem farnosti, a podjáhnem Janem Klobušickým.

Jak vypadá dobročinná stránka řeckokatolické církve?

Samozřejmě pomáháme chudým a potřebným. Spolupracujeme s  Charitou ČR, dokonce máme vlastní odnož této charity, Řeckokatolickou charitu v  ČR. Účastníme se také projektů Missio (PMD – Papežská misijní díla) a někteří naši kněží jezdí na různé zahraniční mise.

Jak dlouho jste administrátorem farnosti v Pardubicích?

Do Pardubic jsem přišel v  září roku 2010, kdy jsem byl také ustanoven administrátorem. Narodil jsem se ve Vrchlabí a od studií na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy bydlím v Praze.

Jaký máte vztah k Pardubicím?

Když jsem byl do Pardubic přidělen, moc se mi sem nechtělo. Ale zvykl jsem si docela rychle a Pardubice si oblíbil. Mám rád východočeskou češtinu – „skříněj, tátoj“ – však jsem také Východočech a bylo to milé, vrátit se na místa, kde se mluví stejně. Na Pardubicích mám rád pěkné historické centrum, skvělé vlakové spojení s  Prahou a jinými městy a v neposlední řadě také velmi dobré farní a obecně církevní vztahy.

Jak jste se dostal k duchovnímu povolání a k řeckým katolíkům?

Asi v pubertě jsem se více začal zabývat spiritualitou, chodil jsem po horách, sledoval přírodu a díval se do nebe, rozjímal a kladl si různé otázky o podstatě světa a našel jsem odpovědi a životní cestu v znovuobjevení křesťanství, které jsem měl v sobě od křtu a z rodiny v jakési „hibernaci“ sice přítomné, přestože moji milí rodičové, se kterými mám silné a láskyplné vztahy, pokřtění katolíci, příliš praktikujícími nebyli. To se již ovšem, po jistém vývoji, dost změnilo.
Hodně jsem cestoval po různých západoevropských i východoevropských klášterech, kde mě nejvíce zaujal a posléze začal naplňovat byzantský ritus, který se mi zdál nejvíce přitažlivý. Právě v té době mě to začalo táhnout k duchovní dráze. Ve východním ritu nacházím více lidského aspektu, přijde mi smyslovější a zároveň tajemnější. Milost předpokládá přirozenost a mně se zdál tento způsob liturgie přirozený. Zároveň je liturgickým jazykem staroslověnština, jež je Slovanům bližší než latina. Například Ukrajinec rozumí staroslověnštině asi o trochu více než Čech, ale i našinec staroslověnskému textu dobře porozumí. Jako biritualista samozřejmě sloužím i ritus římský, který mám také rád, vždy se ale s  radostí vracím do náruče ritu byzantského.

Jak smýšlíte o církevních restitucích?

Církev má na restituce zcela zajisté nárok, ovšem způsob, kterým toto navracení probíhá, mi nepřijde šťastný. Mám dojem, že celá společnost je silně ochořelá materialismem, celkovou duševní a duchovní fragmentací a individualismem, který vede k ochlazení společenských, rodinných a bratrských vztahů, a to se samozřejmě podepisuje i na jednotlivých členech církve. Bez úcty, důvěry a lásky obecně je vše marné. Nežijeme ve středověku, ale někteří odpůrci církve svojí nenávistnou mentalitou ještě stále ano. V tom je zakopaný pes. Nenávist, závist, touha po moci, ego. Celá otázka restitucí je ovšem dosti složitá. Mluvil jsem o ní na jedné konferenci i s panem kardinálem Dominikem Dukou, a přesto z toho nejsem dvakrát moudrý. Já zastávám názor, že pokud stát nenavrátí majetky církvi, respektive církvím, tak by přece neměly být vráceny majetky nikomu!? Přece křesťané a vůbec všichni věřící jsou plnohodnotnými členy naší demokratické společnosti i přes všechny dramatické historické události z hlediska globálního církevního a společensko-náboženského subjektu. A to nemluvím o vrcholné roli křesťanství (církve) při budování duchovních a kulturních základů naší moderní západní společnosti a neméně na poli charitativním a filosoficko-morálním.

Čím si vysvětlujete ateističnost českého obyvatelstva?

Myslím si, že je to projekce jistého druhu komplexu. V minulém režimu byla církev potírána a jako by byla v myslích lidí potírána dodnes. Obecně jsem se nesetkal ve světě s takovou rezervovaností vůči církvi jako u nás. Nevidím to však vůbec černě. Říká se o Češích, že když už věří, tak věří pořádně. Potvrdilo mi to i několik lidí z Ukrajiny, že si váží na Češích (křesťanech) jistou opravdovost ve víře, kdežto v  jiných, často silně tradičně křesťanských zemích (Ukrajina, Polsko, Slovensko), se člověk může překvapivě setkat s  jistou „tradiční a náboženskou vlažností“ či s náboženstvím, které je prožíváno spíše jako rodinná tradice, nikoli jako hluboké a duchovní spojení s  Bohem a lidmi. Ovšem moje zkušenost s vírou např. na Ukrajině či na Slovensku je spíše velmi pozitivní a obohacující. Lidé se i u nás ke mně chovají velmi slušně, když zjistí, že jsem kněz. Existuje zde také předpojatost vůči vedoucím členům církve, že agitují, balamutí lidi a pak je pěkně drapnou do svých spárů, aby je zmanipulovali a určitým „brainwashingovým“ (vymytím mozku) způsobem si podmanili jejich svobodu. Tomuto pojetí se snažím čelit. Možná je to vidět u některých sekt, ale rozhodně ne u nás. Je třeba aktivně bojovat proti zevšeobecňování. Církev není sama o sobě a pro sebe, církev jsou živí lidé v ní, kteří jsou tajemně provázáni neviditelnými pouty po celém světě. Nezapomínejme na to, že církev je mystické tělo, ve kterém buď jste, anebo nejste. Nestačí být pokřtěný a zapsaný na matrice a chodit občas do kostela. Je třeba také víru žít a snažit se nehřešit ve všech myslitelných oblastech. Jeden starý duchovní otec říkal o Božím království: „Budeme se divit, kdo tam je, a taky se budeme velmi divit, kdo tam není.“

Myslíte si, že je celibát dobrou zvyklostí? Mohly by podle vás být svěceny na kněze i ženy?

Jsem toho názoru, že celibát by měl být dobrovolný – některým kněžím může celibát v jejich poslání prospět dokonce jako dar, některým zase naopak. Krásně to lze pozorovat ve východních církvích, kde je celibát odjakživa dobrovolný. Osobně považuji celibát za prospěšný těm, kteří se pro něj svobodně rozhodli, splňují všechna seriózní kritéria pro kněžství a používají zdravý rozum, jsou duchovně založení a netrpí nějakou vážnou fyzickou či psychickou poruchou.
Kněžství v sobě nese pečeť otcovství a pastýřství, které je archetypální. Žena je od přirozenosti povolána a fysiognomicky vybavena jiným vynikajícím způsobem, jistě může být dobrou duchovní matkou, prorokyní či po vzoru prvotní církve třeba i jáhenkou (diakonissa). Mluvíme-li tedy o duchovní nebo duchovenské službě žen v  církvi, tak zajímavá je v  tomto případě například duchovní služba žen po boku svých manželů - kněží východního obřadu.

Jak nazíráte na vztah křesťanství a jiných náboženství?

Křesťanství je podle mě nejvyšším projevem myšlenky a realizace lidství, ovšem nemělo by být v radikálním konfliktu s náboženstvími jinými. Mělo by samo jít příkladem a svojí září ukazovat směr ostatním. Vzpomínám si, jak jeden buddhistický mnich říkal o Ježíšovi, že je pro něho nejvyšším bódhisattvou. Zajímavý pohled duchovního - nekřesťana. Ve víře je ohromná síla – jednou jsem se usilovně modlil za uzdravení jistého pána, jenž měl zhoubný nádor, jeho prognóza byla špatná, ale když šel po měsíci na kontrolu, po nádoru bylo veta. Mám z  toho velkou radost. Možná zázrak, možná síla víry ve spojení s láskou a respektem k tělu a matce přírodě obecně. Pokud opravdu silně věříte, máte šanci být vynikajícím prostředníkem při budování lepšího a hodnotnějšího světa (kosmos) v  tomto věku i ve věku budoucím.

Co patří mezi vaše záliby?

Mám rád muziku – například etnickou a moderní i klasický jazz, starou a polyfonní hudbu, sám zpívám v  byzantském polyfonním sboru. Občas si jdu zaběhat, do posilovny, rád provozuji treking. V zimě jezdívám na hory, kdysi jsem i závodně bežkoval.

Pijete pivo?

Ano, piju, nejradši mám Svijany a také Plzeň, doma si s  chutí dám k  obědu Krakonoše. Hodně mi chutná i pardubický Kvasňák.

Děkuji za rozhovor. Co byste vzkázal čtenářům Pardubic podle vás?

Přeji Vám optimismus a pozitivní pohled na horizont budoucnosti a štěstí v rodinném životě.
A přijďte se podívat k nám do Kostelíčka.

Jaroslav Praisler, redaktor Pardubice podle vás 


Změň Pardubice

Máte nápad, jak změnit Pardubice k lepšímu?
Potřebujete si vyjasnit otázky v řízení města?
Máte vzkaz pro zastupitele?

Napište nám!


© 2017, Pardubice podle vás – všechna práva vyhrazena

Nahoru ↑