Pardubice podle vás


Okleštěná Jiráskova Lucerna. Báchorka o lásce k vlasti se po 20 letech vrátila do Pardubic

24.červen 2016 10:50

Jiráskova Lucerna se po 20 letech vrátila do Pardubic

Jiráskova Lucerna je dramatem, jež bylo za více než sto let existence dramatického textu inscenováno téměř na každé profesionální scéně a Východočeské divadlo v Pardubicích není výjimkou. To se k Lucerně vrátilo po bezmála dvaceti letech od jejího posledního zdejšího inscenování.

Důvodem je samozřejmě fakt, že se jedná o divadelní hru Jiráskovu, ale také nepopiratelná literární hodnota textu. Znásobený dramatický konflikt lásky nebo touhy po lásce, potřebě svobody, úspěšného vzdoru proti vrchnosti, to jsou témata, jež jsou s lehkostí propojována s motivy pohádkovými.

Svoboda nejvyšší hodnotou
Příběh mlýna, oproštěného o povinnost roboty, a vrchnosti, která ho chce o samostatnost připravit, dospívá ke kolizi ve chvíli, kdy se s panstvím přijíždí seznámit nová kněžna. Ta si na popud vrchního vyžádá mlynářův doprovod k lesnímu zámečku, což je jeho jedinou povinností vůči šlechtě. Mlynáři nezbývá jiná možnost než cestu vykonat. Jeho nepřítomnosti chce využít vrchní k pokácení staré lípy, která tvoří hranici svobodného mlýna a symbolizuje jeho samostatnost. Mlynář se však stačí vrátit včas, pokácení zamezit a kněžna zjistivši, že ji vrchní podvedl, zbavuje mlýn všech povinností vůči šlechtě. Tato hlavní linie hry je prolínána několika liniemi vedlejšími, což tvoří Lucernu složitou z inscenačního hlediska.

Realističnost nebo pouhá znakovost
Ani z hlediska interpretačního se nejedná o zrovna nejsnazší divadelní kus. Proto není příliš zarážející, že studio LAIK, působící pod Východočeským divadlem v Pardubicích, sáhlo po spíše pohádkovější stránce Lucerny. Posílením role víl oproti výchozímu textu vyřešil režisér Zdeněk Rumpík hned několik inscenačních problémů. Za prvé víly vytvořily plynulé přechody mezi jednotlivými scénami a pomohly v případech přestavby scény. A za druhé jsou rozuzlením závěru pohádkové linie hry. V jedné ze závěrečných scén, ve které se Hanička schovává do lípy, vytvoří právě shluk lesních žínek kmen stromu a Haničku obklopí. Jedná se o jednoduchý prostředek, který ovšem působí esteticky čistě a ve spojení s hudebním podbarvením se stává dominantním obrazem inscenace.

Naprosto odlišně ale působí celkové pojetí scény a kostýmů. Zřetelná snaha o realističnost bohužel příliš nefunguje v celkovém konceptu inscenace. Kostýmy, s jejichž výběrem si dala kostymérka a pravděpodobně i herci s režisérem značnou práci, působí u některých postav nedotaženě a nejzřetelnější je to v porovnání mezi kostýmy hlavních a některých vedlejších postav. Pokud se režisér rozhodne pro silně realistické ztvárnění, měl by být tento záměr úplný - spojení veskrze autentického kostýmu s teniskami nepůsobí příliš vhodně, zvláště pokud ani tato obuv není u herců sjednocena.

Stejná snaha o realističnost je zjevná i na jevišti. Jednotlivá prostředí jsou měněna za pomoci točny, její prostor ale zjevně nepostačoval a tak je například zobrazení lesního zámečku nastíněno pouze přinesením stolu a židlí. Tato jediná scéna je inscenována divadelním znakem a působí naprosto vytrženě ze scén, jež ji obklopují. Naopak dekorací, která plní svůj symbolický význam, je lípa. Ta je na jevišti přítomna jako majoritní téma inscenace po celou dobu představení. Umístěním na středu, navíc ve vzduchu nad veškerým jevištím děním, upoutává pozornost a vzhledem k tomu, že se k tématu lípy postavy vracejí v průběhu celé hry několikrát, je její výrazné zobrazení naprosto relevantní.

Rozbíjení prostoru coby potřeba inscenátorů
Narušování čtvrté stěny se stalo zejména na klasických městských divadlech již téměř tradicí a nevyhnulo se mu ani studio LAIK. Ovšem funkčnost takového prostředku je v tomto případě naprosto mizivá a nemá v této inscenační úpravě žádné opodstatnění, naopak rozbíjí divadelní prostor a jeho rozdělení na jeviště a hlediště. Tyto příchody z hlediště vždy upoutají více divákovu pozornost a ve chvíli, kdy se hercův vstup na jeviště odehrává již poněkolikáté stejným způsobem, totiž otevření dveří - osvětlení - projití herce na jeviště a teprve poté herecká akce, divák začíná být z neustálého vyrušování nepozorný a unavený.

Civilnost i velká gesta
Pokud ovšem herci ztratili i něco málo ze své koncentrace pomalými vstupy, téměř bez problému ji na jevišti dohnali. Vzhledem k tomu, že se jedná o herce amatérské, byť prošli určitým konkurzním řízením, je jejich herecký výkon obdivuhodný. V roli mlynáře se představil Radek Vančura, jenž zaujme svým přirozeným vystupováním. Naopak postava vrchního vybízí již svým napsáním k mírnému parodování a k tomu také v podání Jiřího Kovárníka došlo. Přehrávání, které se v některých okamžicích blížilo k bodu, kdy by už nebylo vtipné, naštěstí tuto hranici nikdy nepřekročilo. Příkladem, jak se dá zvládnout role, která je charakterizována negativní vlastností sklouzávající ke komičnosti, je Eliška Třasáková v roli Kláskové. Její pojetí žárlivé manželky neneslo ani stopu karikování a působilo po celé představení mile a vtipně.

Nastudování klasiky, ale proč?
Sáhnutím souboru LAIK, nebo spíše pouze režiséra, po notoricky známém textu Lucerny byl krok jistě smělý, avšak v podmínkách a možnostech, jež Východočeské divadlo ansámblu nabízí a poskytuje, dopadlo nad očekávání dobře. Představení jsou hrána především pro studenty středních škol, kterým mohou nabídnout „odškrtnutí“ Lucerny na seznamu maturitní četby jako přečtené.

Osobně mám ale pocit, že to, co je divákovi představeno, je okleštěním skvělého textu, přidáním několika vtipných poznámek a s tou pravou Lucernou, kterou uvedlo třeba Národní divadlo v Praze, má společný pouhý děj nevybízející ke snaze o hledání leitmotivů a motivací. Proto je otázkou, zda by soubor své síly nezužitkoval lépe v inscenacích, jež by mu nebyly natolik vzdáleny ať už složitostí textu, tak i jeho následnou interpretací.

Východočeské divadlo Pardubice - Lucerna. Režie: Zdeněk Rumpík. Choreografie: Petra Mori j. h. Dramaturgie: Kristýna Plešková, Martina Žáčková

Tereza Košťálová, stážistka portálu Pardubice podle vás
Fotografie: Jiří Sejkora


Hledáme nové stážisty

Rád/a píšeš nebo fotíš? Máš čas a chuť se věnovat tématům, která hýbou Pardubicemi?

Pokud jsi student/ka střední či vysoké školy nebo je ti do 26 let, rádi tě přivítáme do našeho týmu. Napiš nám na info@pardubicepodlevas.cz, kde se od nás dozvíš víc informací. V mailu stručně popiš svou motivaci a něco málo o sobě, přiložit můžeš také článek či fotografii na ukázku. Předchozí zkušenosti nejsou podmínkou.


© 2017, Pardubice podle vás – všechna práva vyhrazena

Nahoru ↑