Pardubice podle vás


Mládí v divadle

04.květen 2014 20:30

Mládí v divadle

Následující text nemá za cíl navrhnout řešení k projednávané problematice, spíše situaci komentuje z pozice zainteresované. Titul Čekárna budoucnost je zde použit pouze jako modelový příklad a zmínky o titulu nikterak neodráží názory na kvalitu představení.

Začněme zcela věcně. Je mi 17, navštěvuji nejmenované pardubické gymnázium a do divadla pravidelně chodím od svých devíti, možná osmi let. V pondělí osmadvacátého dubna jsem byla na scénickém čtení Čekárna budoucnost, uvedeném v rámci cyklu INprojekty. Na představení jsem zašla ze svého vlastního popudu – oblíbené divadlo a oblíbení herci. Samotné představení, jeho dějové i nedějové linie jsou však nyní vedlejší. Byla jsem vyprovokována diskuzí mezi diváky, tvůrci a herci, jejíž konání po skončení každého scénického čtení je dobrým zvykem.

Dle nezávislého zdroje chodí do divadel přibližně 4% obyvatel. Tuto informaci si můžeme snadno ověřit. „Lajky“ na facebookové stránce Východočeského divadla, kterých je – pouze pro zajímavost – něco přes dva tisíce, v tomto případě slouží jako celkem dobrý orientační ukazatel. Pohled na průřez diváckým spektrem obyčejného abonentního představení je bolestivý. Odhadnout věkový průměr diváctva je hrdinský kousek. Tento průměr není výrazně snižován ani na představení z balíčku předplatného pro studenty a žáky, což je prostě smutné. Bohužel se z této situace špatně nalézá východisko.

V publiku je budoucnost divadla. S publikem, pro které již akceptování změn není nejjednodušší, se brzdí vývoj divadla a v živém světě, kde je podřízení se vývoji předpokladem pro přežití, toto představuje problém. Nabízí se tedy otázka, jak přivézt do divadla mladé publikum, které požene divadlo dopředu. Upozorňuji, že toto je globální záležitost a netýká se pouze „našeho“ divadla. Jednou z cestiček ke zlepšení situace jsou již zmíněná žákovská a studentská předplatná. Dobrý tah. I zde se najdou skeptici, kteří vyhodnocují vzorek obecenstva jako babičky, dědečky a puberťáky, jejichž denní náplní je producírovaní se po Afi Paláci a kteří mají NÁHODOU také předplatné do divadla. Tady sebestředně zasáhnu do děje: Producírování se po Afi už dávno vyšlo z módy a někteří puberťáci (již jsou už v takto útlém věku považovaní za výstřední individua) mají předplatná hned dvě. Znáte to - jen tak pro jistotu.

Samozřejmě v našich zbožňováníhodných vzdělávacích ústavech se vyskytují tací iniciativní vyučující, kteří své svěřence jednou za čas (rozuměj čas = 10 školních měsíců) berou na divadelní představení. Vžijte se, prosím, do následující situace: Jste obyčejný student střední školy, který divadlo vidí možná tak denně z autobusu při cestě domů, a učitel češtiny Vás vytáhne na Čekárnu budoucnost. Záměrně uvádím právě tento příklad, protože v diskuzi po tomto představení zde byly vysloveny názory, že inscenace by snad mohla být vhodná pro školy, vysokoškoláky, prostě diváky snižující věkový průměr publika. Nemám v plánu tyto názory nijak napadat či zpochybňovat, má vize je spíše v jejich rozvinutí. Budu se při tom opírat o soukromý improvizovaný miniprůzkum.

Jeden můj kamarád (nehodlám ho jmenovat pro případ, že by jeho čtyři oči zabrousily na tento myšlenkový tok) vypustil z úst názor, který, jak doufám, také shledáte nanejvýš kacířským. Cituji: „Já nevim, mně prostě divadlo přijde jako ochuzenej film.“ Nejmenovaného kamaráda jako člověka hluboce respektuji a jiné jeho názory uznávám. Co však z výše uvedeného tvrzení vyplývá? Přefiltrovaný překlad by mohl být takový, že divadlo je přílišná stylizace. A ačkoli my, divadlo milující, jej považujeme za opravdové, pro náhodné kolemjdoucí může postrádat skutečnost a uvěřitelnost. Samozřejmě i v tom je jeho kouzlo, vše je zde „jenom jako“. Je pouze na divákovi, zda si v tom svou skutečnost najde. Tato mnohotvárnost je bezesporu úžasná, ale pro nás v tuto chvíli vedlejší. Vyjádření mého kamaráda porovnáme s výrokem mojí maminky, která je mým nejčastějším divadelním doprovodem. Celkem nenuceně sdělila, že ve svých školních letech se jí líbil Hamlet, Revizor nebo třeba Cyrano. Samé klasiky, napadne vás. Všechny tyto inscenace zpracovávají obecná témata demonstrovaná na konkrétních situacích. Hry mají jasně definovaný příběh, jasně čitelné charaktery postav i lehce rozklíčovatelný smysl jednotlivých replik. Moje máma byla ve svých školních letech obyčejný puberťák.

Zpět k iniciativnímu češtináři, který vezme nebohého, divadlem nepolíbeného, studenta na Čekárnu budoucnost, respektive zpět k nebohému studentovi. Nebohý student je konzument, do divadla páchne jednou za čas a jeho představa o divadle je netvárná. Je nachystaný na bezprostřední dojem, je přivyknutý rozdělovat věci do škatulek „Líbí“ a „Nelíbí“. Z filmu je zvyklý na konkrétní znázornění reality (nebo nereality). Myšlenka srovnávání filmu s divadlem je samozřejmě bezduchá a absurdní, ale k občasnému divákovi musíme takto přistupovat. Alternativní moderní titul nemusí znamenat atraktivitu pro nahodilé obecenstvo. Návštěvník divadla si musí nejdříve na specifické vyjadřovací prostředky zvyknout a škola i divadlo by mu v tomto měly ukazovat co nejméně násilnou cestu. Představení by mělo být v prvé řadě pro mladého diváka, potenciálního pravidelného zákazníka, co nejsrozumitelnější a nejjasnější.

Odvažuji se k tomuto vyjadřovat, neboť se mé osoby téma mladého diváka bezprostředně dotýká. Nabídnout tedy Čekárnu budoucnost školám nepovažuji za šťastnou volbu. Titul je nedefinovaný a nedefinovatelný, bez vytyčených postav, s dějem, který ustupuje myšlenkám hlavního hrdiny (jediné určené postavy) a je stažen do pozadí. Shodneme se, že ve Východočeském divadle byla inscenace realizována dobře uchopitelnou formou, ale i zde hraje svou podstatnou roli abstrakce. Dílo nebudí (alespoň ve mně) okamžitý „líbí – nelíbí“ dojem, s inscenací musí jít člověk spát a nechat si ji v klidu projít hlavou. Připočteme – li ještě zpracování scénickým čtením, jedná se o dosti alternativní, jiný kus divadla. K tomuto druhu divadla si musí divák dojít sám.

Divadlo je jako věda, také by se mělo dívat do všech směrů. Divák by se mohl inspirovat. Ale pokud neovládá chůzi rovně ve směru přímém, všechny zatáčky by mohly být vyhodnoceny jako nevyžádané projevy patologie. Divadlo by nemělo mladého diváka vyděsit, odradit, ale odhalovat mu postupně všechna svá kouzla a specifika. Malé děti nemají schopnost abstrakce, vše se učí na konkrétních příkladech, když sčítají jablka. Analogie? Na zvážení.

Mladý divák si může zamilovat divadlo, jestliže ho dostatečně pochopí.

Jana Sekerová, redaktorka portálu Pardubice podle vás
Ilustrační fotografie: Veronika Müllerová


Změň Pardubice

Máte nápad, jak změnit Pardubice k lepšímu?
Potřebujete si vyjasnit otázky v řízení města?
Máte vzkaz pro zastupitele?

Napište nám!


© 2017, Pardubice podle vás – všechna práva vyhrazena

Nahoru ↑