Pardubice podle vás


Jméno růže: Premiéra s vážnou tváří

09.prosinec 2013 18:52

Jméno růže: Premiéra s vážnou tváří

Prvním nováčkem této divadelní sezóny byla velmi podařená komedie. A aby Městské divadlo splnilo požadavky repertoárového divadla a vyšlo vstříc co nejširší skupině diváků, při další premiéře nasadilo vážnou tvář.
Mladší diváctvo může znát detektivní thriller ze středověkého kláštera Jméno růže z povinné četby, ostatní tento trhák jistě zaznamenali alespoň v jeho filmové podobě. Děj mysteriózního románu italského spisovatele a filozofa Umberta Eca a následně i děj divadelní hry se odehrává v první polovině čtrnáctého století, kdy do benediktýnského kláštera přichází Vilém z Baskervillu a novic Adson z Melku, aby pomohli vyřešit případ záhadného úmrtí mladého mnicha. Za jejich pobytu v klášteře však zemřou další tři mniši a pachatel je stále neznámý. Všechny čtyři případy spojuje jediné – před svou smrtí se oběti snažily odkrýt tajemství knihy, která údajně nikdy nebyla napsána.
Román se šest let po svém vydání v roce 1980 dočkal úspěšného filmové zpracování v režii Jeana-Jacquese Annauda se Seanem Connerym v hlavní roli. Dramatizace tohoto díla je poměrně mladá, pochází z roku 2000 a jejím autorem je německý dramatik Claus J. Frankl. V České republice se divadelní podoba románu již uváděla, a to v Městském divadle Brno. Inscenace měla derniéru letos v květnu. Režisér představení Petr Kracik si však práci na tomto titulu zopakoval ve Východočeském divadle. Jeho jméno nám není neznámé, pod jeho vedením se zde uváděl Mefisto a Jitřní paní, stále na repertoáru je Dvanáct rozhněvaných mužů.
Kracik opět vsadil na civilní projev a účinkující dovedl k velmi preciznímu herectví. Inscenace působí temně a tísnivě, jako celek vyvolává bezprostřední a silné emoce. Kracikův styl je takovým příjemným protikladem práce Michaela Taranta (režisér např. Balady pro banditu nebo Amadea). Jestliže Tarant pracuje s křikem a hlukem, Kracik pracuje s tichem. To se odráží v hereckém pojetí a výkonech účinkujících.
Hlavní roli Viléma z Baskervillu ztvárnil Jiří Kalužný. Musím se přiznat, že pro jeho herectví mám jistou slabost, ale i tak považuji jeho kvality za nezpochybnitelné. Jeho výkon ve Jménu růže byl klasicky velmi civilní a přirozený navzdory složitému textu, chvílemi se však zdálo, že není zcela ve své kůži a některé výstupy obsahovaly křečovitost, na kterou u Kalužného nejsme zvyklí. To však mohla být pouze záležitost premiéry, která se snad při nebližších reprízách odstraní.
Jako Adson z Melku se představil Petr Borovec, který dokázal být roztomile nevinný i rozpačitě pochybující. Novice pak v průběhu druhé poloviny naplňuje zoufalství z lásky a nespravedlnosti vůči ní, takže Borovec měl možnost ukázat, že ani tato poloha mu není cizí.
Tradičně výrazný je Ladislav Špiner coby šílený mnich Salvátor. Opět se tu projevuje jeho zvyk měnit své role v karikatury, ale zaujme pohybová náročnost postavy, kterou Špiner zvládá na jedničku, proto i jeho výkon je hodnocen kladně.
V množství vedlejších postav je třeba zmínit inkvizitora Bernarda Gui, kterého ztvárnil Pavel Novotný. Na jevišti se sice objeví pouze na chvíli, ale právě on vzbuzuje největší strach a pocit tísnivosti. Ledový klid, který je obsažen v jeho celém projevu, a děsivě konejšivý hlas vyvolávají skutečný a opravdový pocit bezmoci. S dalším takovým působivým výkonem se setkáváme u Radka Žáka, ale jeho Remigius z Varagine stojí na opačné straně, je totiž obětí inkvizičního procesu. Žák posbíral všechny své herecké schopnosti a bál se tak uvěřitelně, až mi tato uvěřitelnost vyrazila dech, neboť jsem ji zrovna od Radka Žáka nečekala.
V dalších rolích se představili Zdeněk Rupmík, Petr Dohnal, Alexandr Postler, Jan Musil, Jan Hyhlík, Martin Mejzlík, Josef Pejchal a hostující Vlastimil Čaněk a Tereza Starostková nebo Linda Svobodová.
Inscenace je doprovázena hudbou Dalibora Štrunce, která vyplňuje prostor mezi dlouhými přestavbami scény. Ta je tentokrát poměrně velkolepá. Jejím autorem je Jaroslav Milfajt, který využil veškerý prostor a hloubku jeviště. Milfajt pracuje rovněž s různými výškovými úrovněmi i prostorem pod jevištěm. Kostýmní výtvarnice Andrea Kučerová rozdělila mnišské kutny podle příslušnosti k řádu a církevní hodnosti, i tak jsou ale kostýmy jednoduché a podtrhují ponurou atmosféru kláštera.
Jméno růže je precizně zinscenovaný titul, který vyvolává konkrétní a okamžitý dojem, což je u divadelního představení důležité. Svým pojetím dokázal Petr Kracik vyčarovat temnou a mrazivou atmosféru, která ladí s klášterními zdmi protkanými tajemstvím. I když herecké výkony představitelů hlavních rolí zatím trochu postrádají suverenitu, civilní projev každého z účinkujících dodává inscenaci na opravdovosti. O hře se sice nedá říct, že je to oddychovka vhodná na zakončení náročného týdne, ale jde o dobře odvedenou práci, která se, doufejme, co nejdřív dopiluje do dokonalosti.

Jana Sekerová, redaktor Pardubice podle vás
Fotografie: Jan Faukner/Východočeské divadlo


Změň Pardubice

Máte nápad, jak změnit Pardubice k lepšímu?
Potřebujete si vyjasnit otázky v řízení města?
Máte vzkaz pro zastupitele?

Napište nám!


© 2017, Pardubice podle vás – všechna práva vyhrazena

Nahoru ↑